Dětské tričko dívčí 122-152

Cena bez DPH
45,00 Kč Detail

Dětský top 134-164

Cena bez DPH
19,00 Kč Detail

Dívčí jeans 98-128cm

Cena bez DPH
153,00 Kč Detail

Podporujeme

Z historie textilu a módy

Textil, oblečení, móda - historie

Historie pletení

Pletenina je textilní výrobek oproti tkanině podstatně mladší - uvažuje se o jejím možném původu kolem roku 1100 př. n. l. Tvoří se proplétáním pouze jedné soustavy nití, která je vodorovná nebo svislá. Základem pleteniny je řada kliček, ze kterých se vzájemným provazováním tvoří očka a ta dávají vzniknout souvislé textilii. Z vodorovné soustavy nití vzniká pletenina zátažná, ze svislé, pletenina osnovní.

Pletený oděv je doložen v Horním Egyptě v 6. století n. l. a Egypt je pravděpodobně též kolébkou této textilní techniky. Pletení se snad vyvinulo ze síťování, při němž se používaly nejprve kostěné a později železné jehlice, a místo uzlíků se začala tvořit očka. Počátky rozkvětu pletařského umění v Evropě jsou spjaty se Španělskem a Florencií a bývají kladeny do 12. století. Pletené zboží, jako rukavice a punčochy, patřilo k vzácnostem a byli jím obdarováváni vysocí církevní hodnostáři a světští panovníci.

Ruční pletení náleželo víceméně k ženským pracím. Pletlo se pomocí dvou jehlic a upletené kusy se dle potřeby sešívaly. První pletařské cechy vznikly v 16. století ve Francii a Německu. V Praze byl založen pletařský cech roku 1612.

K obratu v pletení došlo vynálezem ručního zátažného stávku učiněným W. Leem, studentem cambridgské univerzity, roku 1589. Stávek byl určen pro pletení punčoch a měl 16 jehel na 3 palce. (Šíře stávku není dnes známa.) Princip Leeova vynálezu spočíval v tom, že pro každé očko jedné řady pleteniny byla užita samostatná jehla s háčkem. Háčky jehel ovládala zvláštní lišta. Mezi jehlami byly pohyblivé platiny (ocelové plíšky), s jejichž pomocí se na niti tvořila očka. Stávek umožňoval vytvořit z oček naráz řadu pleteniny. Tento Leeův vynález převyšoval asi šestkrát svým výkonem produkci ručního pletaře a později byl zvýšen až na patnáctinásobek. V roce 1758 anglický rolník J. Strutt zkonstruoval dvoulůžkový zátažný stávek, na kterém bylo možno vyrábět oboulícní pleteninu, která byla dosud pletena pouze na jehlicích.

V Čechách byla první strojová výroba pletenin zřízena roku 1697 v oseckém klášteře u Duchcova. Pletařská manufaktura byla nejprve vybavena devíti dřevěnými stávky, které později nahradilo patnáct stávků kovových.

K mechanizaci ručního zátažného stávku došlo roku 1769, ale opravdu průmyslového využití stávek dosáhl až později, když byl opatřen mechanickým ujímacím zařízením, umožňujícím pleteninu tvarovat. Z té doby byly konstrukčně nejzdařilejší stávek Pagetův, postavený roku 1861 v Anglii, pracující s vodorovnou jehelní řadou a stávek Cottonův z roku 1868, jenž měl pohyblivou jehelní řadu svislou. Stávek Angličana W. Cottona se stal základem pro koncepci moderních zátažných pletacích stávků. Jeho základní uspořádání se udrželo do dnešní doby.

Vedle plochých zátažných stávků se stavěly též zátažné stávky okrouhlé s vodorovným lůžkem a s jehlami uloženými radiálně, což umožňovalo v řadě ohledů výhodné jednosměrné pletení. První patent na okrouhlý stávek (tzv. francouzský) obdržel roku 1798 Francouz Decroix, avšak první francouzský stávek, který našel širší uplatnění, byl postaven někdy kolem roku 1840 Jouvém v Belgii. K dalším konstruktérům, kteří se tvořivě podíleli na vývoji tohoto stávku, patřili Francouzi N. Berthelot a H. Fouquet. Významným krokem ve zdokonalování těchto strojů bylo jejich vybavení vzorovacím mechanismem, který umožňoval realizaci téměř všech jednolícních vazeb a vzorů. S odlišným typem okrouhlého, tak zvaného anglického, zátažného stávku, přišel roku 1816 Angličan J. Brunel, ten později zdokonalil jeho krajan M. Mellor.

Historie předení

Až do vynálezu spřádacího kola se příze vyráběla pomocí ručního vřetena, skládajícího se z dřevěného dříku a na něm navlečeného přeslenu. Nejstarší doklady o ručním předení - nálezy přeslenů - pocházejí asi ze 4. tisíciletí př. n. l. Při práci s ručním vřetenem byl pramínek vláken upravovaný mezi prsty ruky zpracováván v přízi zakrucováním, jež obstarávalo rotující vřeteno s přeslenem, který konal funkci setrvačníku. Druhů vřeten a způsobů předení byla celá řada, nejvíce však bylo užíváno vřeteno zavěšené na přízi. Nejstarší vyobrazení předení s ručním vřetenem pocházejí z Egypta, přibližně z 16. století př. n. l. K pokroku v předení dochází s vynálezem ručního spřádacího kola, které se objevuje asi v 5. století n. l. v Asii, ale v Evropě se s ním setkáváme až ve 12. století. Zařízení bylo vybaveno kolem poháněným rukou, které pomocí šňůrového převodu roztáčelo horizontálně uložené vřeteno. Roku 1268 se do Paříže dostává "hindustánské kolo", ruční spřádací kolo pro bavlnu, pocházející pravděpodobně z Indie, které bylo později upraveno pro předení vlny.

Dalším významným krokem v předení bylo vyvinutí křídlového vřetena, které umožňovalo současné zakrucování a navíjení spřádané příze. Oproti spřádacímu kolu šlo tedy o kontinuální spřádací proces. Vynález křídlového vřetena se datuje rokem 1480 a původně bylo poháněno ručním kolem, které později uváděl do pohybu šlapací mechanismus. O významu problematiky předení svědčí i to, že se jí zabývala taková osobnost, jako Leonardo da Vinci. V jeho rukopisu Codex Atlanticus z roku 1490 se dochovaly mimo jiné též náčrty textilních strojů, včetně spřádacího. Stoupající spotřeba příze v 18. století vedla k nutnosti zabývat se vývojem dokonalejší spřádací techniky. Všechny podstatné technické inovace v oboru spřádání a přípravy ke spřádání (stroje mykací, česací, posukovací, křídlové), které v rozpětí let 1730 až 1910, s podstatným urychlením po roce 1770, započaly přechod ke strojní technice, byly nejdříve zavedeny při zpracování bavlny. (Předpřádací stroje, jejichž účelem bylo vyrobit vhodnou materiálovou předlohu - přást - pro konečné spřádání, nebyly konstrukčním problémem, neboť v nich bylo použito již známých mechanismů.) Proces spřádání, spočívající v úkonech zakrucování a navíjení byl řešen již na úrovni ruční techniky, křídlovým vřetenem. Při protahování však hrála roli pouze obratnost prstů přadleny.

Roku 1738 a 1758 si nechal patentovat Angličan L. Paul se svým spolupracovníkem J. Wyattem spřádací stroj s válečkovým protahovacím ústrojím - nejdůležitější součástí budoucích spřádacích strojů. Zakrucování příze a navíjení obstarávala křídlová vřetena používaná u kolovratu. Stroj byl určen pro spřádání vlny a bavlny, od pokusů spřádat vlnu se však již roku 1739 upustilo. Paul-Wyattův vynález byl však pouze důležitým předělem na cestě ke strojnímu spřádání. Roku 1764 bylo vynalezeno J. Hargreavesem z Anglie několikanásobné spřádací kolo "spinning jenny" na ruční pohon. Ve srovnání s křídlovým spřádacím kolem je nyní spřádací proces třikrát až šestkrát rychlejší a v tkalcovnách je tak odstraněn nedostatek příze. Příze na jenny upředená se vyznačovala vysokou kvalitou a jemností a vyrovnala se přízi ručně upředené.

Technicky a ekonomicky efektivní spřádací stroj zkonstruoval roku 1769 Angličan R. Arkwright a tím byl zahájen definitivní průlom techniky do textilní výroby. V jeho stroji procházel přást protahovacím ústrojím složeným ze čtyřech párů válečků a přes háčky křídla na cívku. Zákrut se vkládal do přástu mezi posledním párem válečků a křídlem. Proces předení probíhal kontinuálně a příze pro svou pevnost byla užívána jako osnovní. Protože Arkwright používal k pohonu svého stroje vodní sílu, byl vynález pojmenován waterframe, což přeloženo doslova znamená vodní stávek. Arkwright zcela mechanizuje předení v nově postavené továrně a zpracovává bavlnu dovezenou z Indie, Severní Afriky a Brazílie.

V roce 1779 se objevuje univerzální spřádací stroj "mule", postavený na principu "jenny", S. Cromptonem z Boltonu v Lancashire. Vynálezce originálním způsobem spojil Arkwrightovo protahovací ústrojí z waterframe se spřádacími vřeteny a ručním pohonem spinning jenny. Spinning jenny se též stal základem pro spřádací stroj "billy" W. Wooda z roku 1772.

Mezi lety 1825-1830 byl vynalezen selfaktor, automatický spřádací stroj, postavený na ideji spřádacího stroje mule R. Robertsem z Anglie. První patent na selfaktor je však již z roku 1792 a získal jej W. Kelly. Ve své době to byl nejdokonalejší diskontinuálně pracující spřádací stroj. Selfaktor se uplatnil zvláště pro předení hrubší a středně jemné příze; většího rozšíření se však dočkal až v polovině 19. století.

Roku 1828 byl v USA vyvinut D. Thorpem prstencový dopřádací stroj. Křídlová vřetena byla u něj nahrazena prstenci s běžci. Protažený přást opouštějící protahovací ústrojí, je zakrucován v přízi otáčejícím se vřetenem. Příze prochází k vřetenu vodícím očkem a běžcem nasazeným volně na prstenci, vsazeném do prstencové lavice. Při otáčení se vřetena vleče příze za sebou běžec, který se opožďuje za vřetenem a tak dochází k navíjení příze.

Historie tkaní

Tkaní, spočívající v opakovaném provazování dvou soustav nití - osnovy a útku - v plošnou textilii, je prastarou lidskou činností. Nejstarší vyobrazení tkacího procesu pochází z počátku neolitu, tj. asi 8. tisíc př. n. l., a je provedeno na hliněných destičkách, pocházejících z Blízkého Východu. Nejstarší nálezy tkaných a proplétaných textilií jsou kladeny do 7. tisíciletí př. n. l. Při proplétání byla osnova napnuta v rámu, takže bylo možno vyrábět tkaninu pouze omezeného rozměru, což u stavu se svislou osnovou neplatilo, neboť závaží napínající osnovní nitě plnila též funkci osnovního válu. Tyto tkaniny byly vyrobeny ze lnu - z nejstarší textilní suroviny - a pocházejí z Çatal Hüyük v Anatolii. A v téže oblasti má pravděpodobně původ stav s vertikálně uspořádanou osnovou, napínanou závažím (asi 6. tisíc př. n.l.).

U nás došlo k významnému archeologickému nálezu roku 1985 v Lulči (okr. Vyškov), kde byl na nádobě kultury lidu s lineární keramikou, asi 5. tisíc př. n. l., zjištěn otisk tkaniny v řídké plátnové vazbě. Povaha nálezu dovoluje vyslovit domněnku, že zde bylo použito skaných nití a že šlo již o pokročilejší textilní výrobek. Je to nejstarší doklad tkaní u nás.

V Egyptě byly lněné tkaniny používány k mumifikaci již v 5. tisíciletí př. n. l. a přibližně o tisíciletí později zaznamenáváme čínské textilie z konopí (kultura Yang Shao). Kolem 4. tisíciletí př. n. l. je v Egyptě také doloženo užívání horizontálního stavu s nitěnkami. V téže době se objevují v Babylónii a Mezopotámii tkané vlněné a lněné oděvy. Ve 3. tisíciletí př. n. l. jsou vlněné oděvy nošeny v Británii. Lněné tkaniny používali k výrobě lodních plachet ve 2. tisíciletí př. n. l. v oblasti Středozemního moře Féničané. Vedle lnu, vlny a konopí se objevuje surovina nová - hedvábí. Nejstarší nálezy hedvábných tkanin pocházejí z 1. tisíciletí př. n. l. a byly učiněny v egyptském Asuánu. Ve 2. století př. n. l. je v Číně zaveden podnožkový stav. Při vytváření prošlupu si tkadlec na tomto stavu vsunoval chodidla do šňůrových ok zavěšených na listech, což urychlilo tkaní a uvolnilo ruce tkalce. Ve 2. století n. l. se z Číny do Evropy dostává - pravděpodobně Indickou cestou - stav vybavený osnovním válem a brdem. V 5. století dochází k založení dvou středisek damaškového tkalcovství, a to v Damašku a Konstantinopoli. Složité vzory damaškových tkanin byly vytkávány za pomoci soustavy nitěnek, které byly individuálně ovládány řadícími šňůrami.

Nemalého kulturního významu byla průkopnická aktivita Karla Velikého. Ten roku 768 založil textilní střediska v Lyonu a Rouenu a o několik let později veletrhy látek, známé po celé západní Evropě. V 9. století si Arabové podmanili jižní část středozemní oblasti, včetně Sicílie a Španělska. Přinesli z Egypta a Blízkého Východu textilní kulturu vysoké úrovně. Kolem 1. tisíciletí se rozšiřuje po Evropě podnožkový stav - listy jsou ovládány pomocí pákových podnožek -, který je počátkem listového tkalcovství na tomto kontinentu. Ve 12. století se počíná tkát hedvábí ve Francii - v Remeši, Poitiers a Troyes a na počátku století následujícího se rozvíjí tato činnost v Palermu na Sicílii. V období vrcholného středověku dochází v Brabantsku, Flandrech a Florencii ke sjednocení domácí výroby a z textilních výrobců se počíná utvářet proletariát.

Situaci v oblasti textilnictví v Evropě ovlivnilo vydání ediktu nantského roku 1685, jenž měl za následek vyhnání protestantů z Francie. Nastal exodus řemeslníků, mezi jinými též tkalců, barvířů, textilních tiskařů do Německa, Holandska. Švýcarska a Anglie.

Téměř až do poloviny 18. století se způsob tkaní nemění. Teprve v průmyslové revoluci se objevují četné vynálezy, z nichž jedním byl i vynález mechanického tkacího stavu. První, kdo se zasloužil o zkonstruování v praxi použitelného mechanického tkacího stavu, byl Angličan J. Kay, vynálezce létacího člunku (fly shuttle), jenž znamenal dovršení vývoje ručního tkacího stavu. Tento vynález z roku 1733 (patent 1738) vedl k transformaci textilního průmyslu a zároveň byl předpokladem pro vývoj mechanického tkacího stavu. J. Kay opatřil člunek, dosud prohazovaný prošlupem ručně, kolečky a uváděl jej do pohybu pomocí člunečníků s pudítky, spojenými hnací šňůrou, opatřenou uprostřed rukojetí. Trhnutím z jedné strany na druhou se člunek prohazoval po dřevěné vodící liště prošlupem. Jednou rukou tedy tkadlec ovládal prohozní ústrojí a druhou přirážel útek paprskem k již utkané látce. Stav opatřený Kayovým vynálezem se v českých zemích používal již koncem 18. století a byl vytlačen až expanzí stavů mechanických. Mechanický tkací stav vynalezl roku 1784 E. Cartwright z Anglie. Podařilo se mu to po nemalých nesnázích a roku 1785 na něj získal první patent. Tento stav však byl nedokonalý, což vynálezce vedlo k další usilovné práci, která byla zdárně ukončena a roku 1786 získal Cartwright konečný patent na mechanický tkalcovský stav. Vynálezce rozdělil pohon stavu 1) na pohon listů, 2) pohon člunku, 3) pohon paprsku a vybavil jej osnovní a útkovou zarážkou a osnovním a zbožovým regulátorem. Stav uváděl do pohybu nejprve zvířecí silou, kterou později nahradil parním strojem. Výkon Cartwrightova stavu však nebyl vyšší než tkalce na ručním stavu. Pozdější konstruktéři (R. Miller a W. Horrock) nalezli funkčně vhodnější řešení pro jednotlivé části hnacího a kontrolního mechanismu.

Ve tkaní vzorovaných textilií se o přechod od ručního tkaní ke strojovému zasloužil J.- M. Jacquard, lyonský tkadlec hedvábí, který s využitím starších pokusů (Falcon, Bouchon), vyvinul roku 1805 "Jacquardův stroj", jenž automatizoval činnost zdvižných šňůr pomocí otočného hranolu s děrovanými kartami. Šlo o složitý systém šňůr a platin, umožňující ovládání osnovních nití, tak, že při každém prošlupu jejich postavení mohlo být odlišné. To umožňovalo vytvářet velmi složité vzory podstatně jednodušeji a rychleji, než dřívějším ručním způsobem. "Jacquardův stroj" se připevňoval na ruční tkací stav.

Významným pokrokem bylo též vyvinutí listového stroje, jenž byl schopen ovládat větší počet listů na stavu. Jeho rozšíření se počíná ve dvacátých letech 19. století. Mechanické stavy se v průběhu dalšího vývoje přizpůsobily různým druhům látek a materiálů, takže vzniklo několik hlavních typů stavu a u každého pak řada různých konstrukcí (dle síly a šíře tkaniny, druhu příze apod.). I přes různá zdokonalení tkacího stavu nedokázal tkadlec obsluhovat víc jak čtyři, čehož příčinou byla časová ztráta při doplňování zásoby útku. Významné zdokonalení tkacího stavu proto znamenal vynález J. H. Northropa z USA, z roku 1889, spočívající v automatické výměně útkových cívek v člunku za chodu stroje.

Další vývojovou fází tkacího stavu byly stavy bezčlunkové, u nichž byl zvyšován výkon snižováním hmotnosti tělesa zanášejícího útek. Z roku 1898 pochází patent na stav jehlový, další konstrukční řešení, patentované roku 1911, pracovalo s kovovým tělesem se skřipcem pro zachycení útku, třetí cesta, propracovaná k vysoké dokonalosti v Československu, využívala pro zanášení útku kužel vzduchu nebo vody. Vynálezcem pneumatického stavu je V. Svatý, který k jeho experimentálnímu řešení přistoupil v roce 1947. Hydraulický tryskový stav byl řešen kolektivem vedeným týmž vynálezcem a patentován roku 1951. Princip víceprošlupního tkacího stavu kruhového byl znám již koncem 19. století, avšak stavy tohoto typu se začaly vyrábět teprve po první světové válce. Našly využití při výrobě hadic a obalových textilií. Víceprošlupní stav rovinný, do kterého se vkládaly velké naděje ještě v sedmdesátých letech minulého století, nebyl u nás ani v zahraničí konstrukčně uspokojivě dořešen a od jeho dalšího vývoje bylo upuštěno.

Historie zušlechťování

Zušlechťování zahrnuje celou řadu procesů, majících za cíl tkaninu zhodnotit úpravou jejích vlastností a vzhledu. Podle druhu a materiálu tkaniny je volen způsob úpravy bělením, mandlováním, valchováním, počesáváním, postřihováním, barvením a potiskováním.

Nejstarší textilie pocházejí asi ze 7. tisíciletí př. n. l. a již v té době se objevuje snaha zdobit je pro účely oblékání nebo k výzdobě obydlí. Už v neolitu tedy zkrášlovali lidé textilie pomalováním a barvením. V Číně bylo známé barvení hedvábí v 3. tisíciletí př. n. l. a v Egyptě je doloženo barvení příze kolem roku 2700 př. n.l. Barvit textilie dokázali též Židé v době svého egyptského zajetí, tj. asi ve 13. století př. n. l. Na vysoké úrovni bylo barvířství vlněných a bavlněných látek v Babylónii a Asýrii. Barvířské řemeslo ovládali též Řekové a Římané; ve starověkém Římě dosáhlo barvířství významného rozmachu kolem roku 700 př. n. l.

Barvení se provádělo v kádích, které byly ve středověku vybaveny vijákem, s jehož pomocí se tkanina sešitá do uzavřeného provazce protahovala kádí s barvicí lázní. Ruční pohon vijáku klikou byl později nahrazen mechanickým pohonem. Roku 925 vznikl vlnařský barvířský cech v Německu a konstituování se cechovního systému se stává nástrojem růstu textilního průmyslu ve Flandrech, Brabantu, Francii, Itálii a Německu.

K barvení se používala barviva získávaná z rostlin, minerálů a živočichů. Mezi nejznámější a nejstarší barviva patřily indigo a kermes, známá v Číně již v 3. tisíciletí př. n. l. Indigo je rostlinného původu a sloužilo k získávání modrého zbarvení, kermes, barvivo preparované ze zvláštního druhu mšic, bylo známé - podle poskytovaného červeného odstínu - pod označením "šarlach". Z mořských plžů pochází velmi cenné barvivo zvané "purpur". Jeho znalost Hebrejci je doložena ve Starém zákoně. Přírodních barviv bylo velké množství a pro svou vzácnost patřila až do 19. století mezi významné obchodní artikly. Teprve roku 1856 bylo syntetizováno W. H. Perkinem, anglickým studentem, první v praxi použitelné barvivo zvané "mauve". Od té doby se též datuje založení dehtového barvářského průmyslu, které doprovázejí další objevy umělých barviv, a přírodní barviva postupně ztrácejí v textilním průmyslu uplatnění.

Dříve než se textilie potiskovaly, byly zdobeny pomalováním. Fragmenty pomalované a potištěné tkaniny byly objeveny v hrobce faraóna Thuthmose III. asi z roku 1400 př. n. l. Zdobení se docilovalo též rezervážní technikou, spočívající v zabránění proniknutí barviva v barvící lázni na celou plochu textilie, zavazováním do ní různých malých předmětů. Tam, kde docházelo ke styku předmětů s tkaninou, zůstala neobarvená místa. Dokonalejším postupem vzorování bylo užívání rezervy (vosk, škrob), která se na tkaninu nanášela s přesným záměrem, a kterou bylo možno po obarvení textilie snadno odstranit. Z této techniky se vyvinul modrotisk, při němž se k potiskování tkaniny rezervou používaly již ruční formy. Do Evropy se modrotisk dostal z Asie v polovině 16. století a do Čech z Německa v 2. polovině 18. století.

Na přelomu našeho letopočtu se počínají k nanášení barviva nebo rezervy používat tiskátka s vyřezaným vzorem a od té doby lze mluvit o textilním tisku. Zdokonalování této techniky vedlo na konci středověku k vytvoření dřevěné formy pro ruční tisk. Celodřevěné formy byly však postupně nahrazovány formami s kovovým reliéfem; jejich výrobci se nazývali vzorkaři (formštechři) a od počátku 19. století se stali dobře organizovaným sdružením, postaveným na principu vzájemné sociální výpomoci.

Mechanizaci ručního tisku uskutečnil Francouz J. Perrot roku 1834 vynálezem tiskacího stroje, jenž dostal pojmenování podle svého konstruktéra - perotina. Stroj mechanizoval pohyby tiskaře při ručním tisku a kromě toho, že nahradil 50 ručních tiskařů, se vyznačoval též precizním pracovním výsledkem. V českých kartounkách pracovala perotina již od konce 30. let 19. století.

Ke konci 18. století se objevuje potiskování tkanin rytými měděnými plotnami a reliéfními tiskacími válci jsou potiskovány tapety. Významným pokrokem však bylo v 80. letech téhož století zavádění potiskování tkanin pomocí strojů s reliéfními nebo rytými válci, které pracovaly kontinuálně a tedy i rychleji. První tiskací stroj válcový, který našel průmyslové využití, byl dílem Skota Th. Bella; patent na tento stroj vybavený rytými dřevěnými tiskacími válci získal vynálezce roku 1783. Tiskací válce byly uspořádány do kruhu nad centrálním přítlačným válcem - presérem. Další vývoj tiskacího stroje válcového koncepci Bellova stroje podstatně nezměnil. K vývoji tiskacího stroje patří též způsoby rytí tiskacích válců. Byly vyráběny z mědi a vzory do jejich plášťů vyrývány ručně. Na počátku 19. století se podařilo i tuto činnost zmechanizovat moletováním a pantografováním a následovaly další modernější techniky rytí tiskacích válců. Po druhé světové válce zasáhly do vývoje strojního tisku válcového stroje vybavené několika přítlačnými válci. Od 30.let 20. století se počíná rozšiřovat ruční filmový tisk, tj. tisk pomocí plochých šablon v rámu, skrze něž se stěrkou protlačuje barvivo na tkaninu. Tento druh tisku - pomineme-li jeho historické inspirace - byl znám již v 18. století a postupně zdokonalován, až bylo dosaženo jeho mechanizace. Počátkem 60. let 20. století se objevují stroje používající bezešvé kruhové šablony, jejichž technologie výroby je s pomocí nové techniky zdokonalována. Rotační filmový tisk se brzy prosadil a stal se jednou z významných technologií textilního tisku.

Zdroj: Škola textilu

Kolébka textilního průmyslu - Anglie:

Early origins of knitting

An Early origins of knitting knitting cannot be specified. The craft is believed to have been developed B.C., but this is disputed today. The oldest remnants of seemingly knitted pieces are those that were worn as socks. It is believed that socks and stockings were the first pieces to be produced by techniques similar to knitting as they had to be shaped in order to fit the foot, whereas woven cloth could be used for most other items of clothing.

An exact geographical origin for

Today it is known that these early socks were worked in Nalebinding, an ancient craft which involves creating fabric from thread by making multible knots or loops. It is done with a needle (originally of wood or bone). There exist numerous techniques of nalebinding, and some of them look very similar to true knitting. This craft was almost dead by the time archaeological excavations started exept in some very remote areas, so no one thought about it. Some of the oldest textiles ever found are today believed to be a kind of nalebinding. It has been speculated that nalebinding or related techniques may have preceded the abillity to spin continuous thread, because nalebinding isn't worked with a continuous thread and so doesn't require one. Several other pieces done in now almost extinct techniques have been mistaken for knitting or crochet by archaeologists who had no training in the history of needlework.

The first references to true knitting in Europe date in the early 14th century, the first knitted socks from Egypt might be slightly older. At these early times, the purl stich was unknown, in order to produce plain knitting they had to knit in the round and then cut it open if required. The first reference to purl stich dates from mid 16th century, but the knowledge may have lightly preceded that.

Elizabethan period
During this era the manufacture of stockings was of vast importance to many Britons, who knitted with fine wool and exported their wares. Knitting schools were established as a way of providing an income to the poor, and the stockings that were made sent to Holland, Spain, and Germany.

The fashion of the period for men to wear short trunks made the fitted stockings commonly used, a fashion necessity.

Queen Elizabeth the First herself favoured silk stockings, these were finer, softer and much more expensive. Actual examples of stockings that belonged to her still remain, showing the high quality and decorative nature of the items specifically knitted for her.

Importance in Scottish history
Knitting was such a vast occupation among those living on the Scottish Isles during the 17th and 18th centuries that the whole family would be involved in making sweaters, socks, stockings, etc. The sweaters were essential to the fishermen of these Isles, as the natural oils within the wool would provide some element of protection against the harsh weathers while out fishing.

Many elaborate designs were developed, such as cable stitch used on aran sweaters.

Industrial revolution
Rudimentary knitting devices had been invented prior to this period, but were one-off creations. With the advent of the Industrial Revolution wool spinning, and cloth manufacture began to be done in factories. More women would be employed at operating machinery, rather than producing their home spun and knitted items.

The consistency of the factory spun wool was better in that it was more uniform, and the weight could be gauged better as a consequence.

1939-1945 Knitting for victory
Make do and mend was the title of a booklet produced by the British wartime government department, the Ministry of Information.

Wool was in very short supply, as were so many things. The booklet encouraged women to unpick any old, unwearable, woollen items in order to re-use the wool.

Knitting patterns were issued for people to make items for the Army and Navy to wear in winter, such as balaclavas and gloves. This had the effect of producing the required items, but also gave a positive sense of achievement towards the war effort, by being able to contribute in this way.

1950' and 60's high fashion
After the war years, knitting has a huge boost as greater colours and styles of yarn were introduced. Many thousands of patterns fed a hungry market for fashionable designs in bright colours.

The "twinset" was an extremely popular combination for the home knitter. It consisted of a short-sleeved top with a cardigan in the same colour, to be worn together.

Girls were taught to knit in schools, as it was thought to be a useful skill, not just a hobby. Magazines such as "Pins and needles" in the UK, carried patterns of varying difficulty, with not just clothes, but items such as blankets, toys, bags, lace curtains and items that could be sold for profit.

1980's decline
The popularity of knitting showed a sharp decline in this period in the Western world. Sales of patterns and yarns slumped, as the craft was increasingly seen as old-fashioned and children were rarely taught to knit in school.

The increased availability and low cost of machine knitted items meant that consumers could have a beautiful looking sweater at the same cost of purchasing the wool and pattern themselves.

2000's revival
Following this decline of knitting, manufacturers and designers looked for new ways to stimulate interest and creativity within the craft.

Focus was given to making speciality yarns, which could produce beautiful and stunning results.

Companies like Vogue worked to make their patterns the height of fashion, and Rowan Yarns popularised their patterns with high-quality magazines that bore no resemblance to the old-fashioned style once produced in bulk.

Celebrities such as Julia Roberts being seen knitting helped to popularise the revival of the craft.